fyzikální vlastnosti podlahového vytápění

Konvenční topné systémy využívají cirkulaci vzduchu. Vzduch je ohříván radiátorem nebo topnou spirálou, stoupá vzhůru a od něho se ohřívá místnost. Teplota vzduchu v místnosti tak je vždy vyšší, než teplota stěn, nábytku, podlahy, atd. Teplý vzduch se hromadí u stropu. Vytápět je proto nutné na teplotu o 2 – 3°C vyšší než by bylo třeba, nebo se smířit s tím, že spodní část místnosti zůstane chladná. Při větrání pak ohřátý vzduch unikne okny a vytápění začíná nanovo.

Při použití sálavých systémů je cirkulace vzduchu minimální. Teplo sálající ze zdroje ohřívá stěny, strop i nábytek v místnosti, odráží se zpět a místnost je tak prohřáta rovnoměrněji. Při větrání je vzduch v místnosti vyměněn, ale teplo akumulované v místnosti zůstává.

U podlahových sálavých systémů pak navíc sálavé teplo vychází z podlahy a místnost je tedy vytápěna zdola. První se tedy ohřeje spodní polovina místnosti, ve které se člověk pohybuje. Termostaty, ovládající topné systémy jsou montovány do výšky max. 1,5 m a na vyhřátí spodní poloviny místnosti reagují okamžitě. Proto lze nastavit odpínání při teplotě nižší o asi 2 – 3°C než u konvenčních systémů; každý ušetřený 1°C znamená 5-6% nákladů na vytápění. Podlahové vytápění tedy pouze díky svým fyzikálním vlastnostem (a bez ohledu na zdroj energie) přináší úsporu cca 10 - 15% provozních nákladů.